Zavrženíhodný lhář

Brní mi prsty, takže jen stěží píšu. V puse mám trojúhelníček čokolády. Mé po snídani jediné jídlo dne. Nějak poslední měsíce nemám hlad.

Protože jsem byl už dlouho zvědavý na film Atlas mraků, koupil jsem si lístek na dnešní promítání o půl jedenácté do Slovanského domu. Mám rád noční promítání. Zejména ta, která končí o půl druhé ráno, kdy už jsou na Příkopech pouze bezdomovci a opilá ruská mládež. O filmu ale vyprávět nebudu. Jeho děj je tak komplikovaný, že bych ho musel vidět alespoň třikrát, abych po něm byl schopen plnohodnotně poreferovat.

Ale co s načatým večerem? Rozhodl jsem se (opět) pro pěší túru domů. Město patří jen mně. V Celetné je jen pár podivných postav s nejistou chůzí. Zato rozvážný klapot mých holin se rozléhá celou ulicí, tříští se o stěny domů po stranách a vyplňuje ji po celé její délce. Jen světelný banner lákající na thajské masáže mě lehce vyděsí, jelikož mi až příliš připomíná scénu z roku dva tisíce sedm set-nevím kolik z právě zhlédnutého filmu.

A v Pařížské mi to došlo ‒ dnes je ideální příležitost splnit si svůj sen, který mi v hlavě leží už nějaký ten pátek ‒ performance v pražských ulicích! A tak jsem nad Tiffanyho modrou výlohou s vánočním dekorem spustil. Nejdříve to bylo jen takové tiché nesebevědomé popěvování pod vousy. V Maiselovce jsem však nabyl větší sebejistoty a s každým dalším krokem můj hlas stále úspěšněji přehlušoval klapot mých podpatků.

Dvě hodiny ráno, střed Karlova mostu. Projíždím několikrát za sebou Blue Jeans, Summertime Sadness, Born To Die a Cola. Policisté mě bez povšimnutí míjí, protože mě nejspíše nepovažují za hrozbu, nýbrž za obyčejného šílence, kterých jsou v Praze tisíce. Já zírám na odlesky Kampy, která se mihotavě promítá do hladiny Vltavy, kterou však nazývám Seinou. Come on baby ― Let's ride ― We can escape to the great sunshine ― I know your wife ― That she wouldn't mind ― We made it out to ― The other side

Minuty míjení, teplota mého těla klesá, hlas je čím dál silnější. Když už chci po půl hodině odejít, nemohu. Opět se vracím od mostecké věže a ještě dvakrát sděluji světu, jenž v tuto hodinu již zcela potemněl, tíživý obsah slov Blue Jeans. Teď již zcela sebevědomě, se vztyčenou hlavou, za pochodu. Jako v pravém low-budget videoklipu.

Finále: úklona Měsíci, mému tichému společníku.