Bohatý umělec
Náležitá (sebe)prezentace je polovinou úspěchu. Možná dokonce celými dvěma třetinami. Aktuálně mám totiž ve své kasičce asi tolik, co kostelní myš na farnosti situované někde na Sibiři. Abych byl konkrétní, v hotovosti to činí nějakých 80 Kč, na účtu pak mohu mít něco kolem 180 Kč. Jako pověstná zadní kolečka mi má sloužit 100 jůro, která jsem dostal od tatínka někdy před sto lety a nyní jsem je našel na dně kasičky pod drobkama a nánosem pavučin. Nicméně, k tomu klíčovému ‒ pokud bych se vám ke své zoufalé finanční situaci umožňující mi konzumaci maximálně jednoho staročeského rohlíku denně nepřiznal, nepoznali byste to na mně.
Svou chudobu totiž prezentuju s takovou pompézností jako měšťáci a patricijové ze starých románů. Důležité je zachovat nastavenou životní úroveň nebo ji dokonce lehce zvyšovat i za cenu toho, že na oběd máte jen trochu oškrábané omítky. Tedy bydlíte-li v nějakém starším domě ‒ pokud je váš byteček ódou na sádrokarton a jiné skvostné atrapy zdiva, nejspíše ani ta omítka nebude reálným substitutem na vápník bohaté stravy.
Sobota, 3. listopadu. Kráčím po Příkopech. Zpříma. Mám lehce pootevřenou pusu, aby byla náležitě odprezentována má znuděnost životem a krásné řezáky, na kterých bych mohl postavit svou kariéru modelky. Mám na sobě ouzký kabát od Ani Geisler, zlatý náramek (jistě že jde o zlato kočičí), obří šálu ve stylu Dolce&Gabbana, ouzké černé kalhoty a vysoké army boty. Ano, celá ulici si klade otázku: "Je model, designér nebo snad módní publicista?“ Ani jedno, milé dámy a pánové, jsem Filda, který se před pár dny registroval na úřadu práce, kde vedle něj seděl smrdutý člověk, který neustále zuřivě drmolil: „To si do píče dělá srandu, kurva“. Až posléze mi došlo, že tuto zákeřnou kletbu směřuje k úřednici, na jejíž tabulce se ne a ne objevit jeho pořadové číslo.
A tak si kráčím, chudý, plný studu a pokory, přičemž se najednou zastavuji před Pietro Filipi na Národní. Prý je to jediný store, kde prodávají Polankovu kolekci. A jelikož byl přibližně před hodinou Polanka obětí nevybíravé kritiky Bohyně, vstoupil jsem dovnitř. A najednou vše dostalo smysl. Luxusně se tvářící prodejna jako by byla stvořena pro luxusně se tvářícího designéra, který líně a s lehkým ironických úsměvem přesouvá ramínka se šaty z jednoho konce štendru na druhý.
Veškerý personál jako by najednou zapomněl, že sám je součástí té hry na luxus, a měl by proto dobře znát její pravidla. Zkoumavé pohledy, nesmělé úsměvy, dobrý den střídal dobrý večer. Když jsem si vybral šaty, které bych mohl použít jako noční košilku, odkráčel jsem spokojeně do druhého patra, kde za mnou přišla i jedna z prodavaček a zapředla se mnou nevinnou konverzaci, přičemž okamžitě prohlásila, že hned, jak jsem vstoupil, poznala, že jsem unikátní a zabývám se módou. Já jí na to ve stejně rozverném duchu odpověděl, že trpím závislostí na dámských kolekcích od Pietra, načež ona přitakala, že ten kabát od Ani, co mám na sobě, ihned identifikovala a ještě mi i vychválila bundu, kterou jsem si u nich koupil před měsícem, jelikož je prý absolutně sold-out. Já si mezitím hladil kožešinové límce bund a zlomyslně se šklebil na skutečně ohavný svatební koutek. Mé ego bylo nasyceno. A tentokrát ani nebylo nutné použít svou kreditní kartu.
Maecenas
Již v raném dětství jsem si jako referenční skupinu vybral high class society. Proto doma udržuju úzkostný pořádek, jelikož mé služebnictvo by nikdy nedopustilo, abych měl v knihovně zaprášenou svou sbírku francouzských klasiků a aby ve váze chyběly čerstvě řezané květiny. To je důvodem proč si užívám návrat plnými doušky, protože opět cítím, jak se tomuto světu přibližuji. Mé nadledvinky ale nejsou stimulovány počtem nul, které definují aktuální zůstatek na účtu jejich majitelů. Adrenalin je mi do těla vyplavován pod vlivem zásahu vlny inteligence a noblesy těchto lidí.
Dnes jsem měl možnost poznat další velmi zámožnou rodinu. Když jsem u prarodičů vyprávěl, s jakými lidmi přicházím do styku, setkal jsem se s hlubokým neporozuměním a až politováním, „že musím s těmi zazobanci a zloději pracovat“. Národe, pozor. Ony se dají peníze vydělat i poctivě, a není proto nezbytné prodávat své tělo a duši či krást. Problém je, že úspěšní lidé jsou si vědomi, že úspěch se v Česku neodpouští, a proto raději zůstávají v anonymitě a snaží se nijak nevyčnívat. Na ulici je nepoznáte, protože se neoblékají extravagantně, nejezdí v limuzíně a nechovají čivavy. Pokud tedy nemáte to štěstí, že se s nimi setkáte v rámci svého zaměstnání, tak nikdy nezjistíte, jak jsou to úžasní lidé. Neskutečně inteligentní, pracovití a skromní.
Nikdy nezapomenu, jak mi paní E. vyprávěla, jak s manželem začínali podnikat v zemědělství a ona v létě i pomalu přespávala na poli, aby včas zjistili, že jim zeleninu ohlodávají slimáci, a mohli náležitě zasáhnout. Nyní vlastní společnost, která je největším dovozcem zeleniny a ovoce ve střední Evropě. Na paní E. mě nefascinuje to, jaký má její podnik obrat. Fascinuje mě to, jak na počátku sama s motykou okopávala saláty a jezdila s traktorem a nyní už jen doslova sklízí plody své někdejší houževnatosti a odvahy. To mě totiž posouvá dál.
Dnešní setkání mě zase okouzlilo svou intimitou a obrovským nábojem, kdy G. sypal z rukávu jeden bonmot za druhým a já jen zasněně ve svém nitru óchal nad jeho bystrostí a šarmem. Společně se svou ženou další neobyčejný člověk, jehož výjimečnost vám zůstane bohužel utajena. To, co jsem se za poslední týden naučil, je pro mě velmi důležité: Když něco nevidíme, neznamená to, že to není.
