sobota 1. června 2013

Filozof s iPodem

Prší. Kdo si tohoto faktu nevšiml, žije nejspíše na místě, kde bych se chtěl aktuálně nacházet i já. A kdo toto téma neotevře alespoň v jedné ze svých denní konverzací, nejspíše žije báječně zajímavý život, který žiju já.

Ačkoli dnes venku opět prší, byl jsem donucen opustit teplo svých přikrývek s novým povlečením z IKEA. Důvod byl spíše prozaický než poetický – v městské knihovně mi již začali počítat penále za uzurpování dvou výtisků o životě Jacka a Jackie Kennedy déle, než bylo vzájemně ujednáno. A protože o sobě vím, že co neudělám hned, to odložím na nikdy, vyrazil jsem vyzbrojen promokavým (ale fashionable) blazerem a deštníkem na Mariánské náměstí, abych vyrovnal dluhy a dovolil i jiným nechat se fascinovat životem obou zmíněných ikon americké historie.

Cestou zpět uličkami Starého Města jsem dokonale promokl, a proto mě cestou po Národní začaly přepadávat negativní myšlenky o tom, jak je letošní počasí „vážně dementní“. To jsem ale nemohl připustit! Před více jak měsícem jsem se zařekl, že začnu smýšlet výhradně pozitivně, a proto jsem si řekl: „Někdy prostě musí pršet.“ Podtextem tohoto sdělení bylo – občas musí sprchnout, aby byla zelená tráva a svěží vzduch, což máš hrozně rád. Negativní hemisféra ale okamžitě začala namítat, že občas rozhodně není POŘÁD. Naštěstí jsem ale v úterý skládal zkoušku z Kulturních kořenů moderní společnosti (pro zasvěcené zkráceně: Haladu), což je v podstatě filozofie od 18. stol. do dnešních dnů. Proto pozitivní hemisféra vzpomněla na zkazky na okrajích skript ze střední školy, na nichž stálo: „Všechno, na co můžeme pomyslet, se může i stát.“ Už nevím, kdo s tímto konceptem přišel (uvítám poučení v komentářích), nicméně z toho má pozitivní hemisféra okamžitě vyvodila jasný závěr: občas musí pršet POŘÁD!

Uklidněn tímto intelektuálským výkonem a faktem, že se mi podařilo udržet si pozitivní notu, jsem začal na tramvajovém ostrůvku u Národního tančit něco jako moonwalk je s tím rozdílem, že jsem výrazně pohupoval boky a šermoval u toho jednou rukou (druhá stále svírala deštník), to vše za zvuku melancholických skladeb Lany Del Rey. Devítka přijela, já nasedl a spokojeně pokračoval ve svém naivním tanečku až domů.

Proč Filda smýšlí pozitivně?


Jednoduše proto, že dělá vždy přesný opak toho, co jeho okolí. Jen tak totiž může být jeden stylový. Pokud plynete společně s davem, jen těžko budete pro někoho inspirací. A protože depresivních a naštvaných lidí je teď absolutní většina, rozhodl jsem se stát se modlou pro všechny aching souls, které si udržují plamínek naděje, že snad nejsou jedinými na světě, kterým se tu žije celkem dobře. Příčinou je taktéž to, že už mě přestalo bavit nakupovat fancy oblečení v háemku, a musel jsem si tedy najít jiný způsob, jak být stylový.

V tomto nelehkém boji o věčnou stylovost mně výrazně pomáhá několik jedinců. Tím prvním je právě Lana, která na mě ve Vídni dlouze pohlédla a pronesla svým ostýchavým hlasem: „You’re so sweet,“ čímž jen zvýraznila pozitivní účinky pusy, kterou mi dala v Praze (jo, teď se tu záměrně vytahuju, abyste mi trošku záviděli :) Druhou osobou je muž, o němž zpívá Madonna ve svém songu Push. Pak jsou to mí spolužáci, kteří jsem absolutně adorable, a v neposlední řadě Jake, který nedopustil, aby mi spadla mizerně obmotaná osuška, když jsem se natahoval do nejvyšší police pro pepř.



Tento článek je ale věnován někomu úplně jinému. A to Honzovi B., který ve mně opět vyburcoval potřebu dělit se s vámi o své naivní myšlenky.

Photo: by me / "Cook me something before you go" - #dining with my #chef Jake