čtvrtek 16. srpna 2012

Hormony šílenství

It's been a long time since I came around… a od té doby se toho hodně přihodilo. Čtyři klíčové body:

#1 přestěhoval jsem se! Už nebydlím v tom úděsném kamrlíku na Petrském náměstí, kde by Wolker měl takovou depku, že by nebyl schopen personifikovat ani špendlík, natož tak kamna. Nyní obývám úžasný prostor v druhém poschodí historického domu na Smíchově, přičemž okna mého současného pokoje už mi neskýtají pouze výhled na nahá těla mých sousedů, nýbrž i úžasný průhled ulicí, na jejímž konci ráno vychází slunce, což je, jak jistě sami uznáte, obrovský posun od jediného okna do vnitrobloku :)

#2 můj velkolepý návrat do světa blogerů mi na přelomu května a června zhatila mononukleóza. Úžasné, že si „nemoc z líbání“ vybrala zrovna mě, když se řadím mezi jedince, jejichž jazyk opouští vlastní dutinu ústní jen velmi sporadicky. Nicméně toto virové požehnání způsobilo, že jsem měsíc bezvládně ležel jako Remarqueův Kemmerich a prospal až 16 hodin denně. Turn out mám protilátky proti další chorobě a objevil jsem zálibu v Glee.

#3 jelikož jsem celé zkouškové bojoval o holý život (však mě znáte, rád přeháním :), neúčastnil jsem se legendární hry vysokoškoláků s názvem „Urvi kreditů, co můžeš“, a proto nemůžu pokračovat ve studiu. Ale svádět neúspěch mých právnických studií pouze na nemoc by bylo hanebné slabošství. Samozřejmě, že je to výsledek mého dlouhodobého postoje ke studiu na této škole. Nyní tedy budu rok sbírat zkušenosti, kupovat konzumní chléb a pak se uvidí.

#4 přijal jsem nabídku na spolupráci při vzniku nových webovek Blanche, takže je ze mě opět tak trochu „Matragi boy“. Ale rozhodně se nejedná o návrat ztraceného syna, takže se nebojte o mou nezávislost :)

Tolik k událostem posledních dvou měsíců, jejichž zatajení by jistě vyvolalo vlnu nevole u vás, mých milovaných čtenářů. Nyní však k důvodu, proč píšu zrovna dnes…

Včera jsem opět podnikl spanilou jízdu Prahou, kdy jsem chtěl prolomit nudu pramenící z faktu, že nyní mám homeoffice (kdo zažil, jistě souhlasně pokyvuje hlavinkou jako pejsek za zadním sklem sousedovy staré škodárny). Nasedl jsem tedy na devítku s jasným cílem: vystoupím u Národního divadla a pošlapu přes Příkopy až ke Slovanskému domu, kde zajdu (již podruhé) na Návrat temného rytíře, přičemž jsem se zařekl, že se cestou budu na všechny usmívat, protože venku bylo hezky a já chtěl šířit pozitivní energie.

Jenže se opět projevila rozpolcenost mé osobnosti. V okamžiku, kdy jsem stanul před pokladnou kina, jsem zjistil, že dnes vlastně vůbec nemám chuť jít do kina a navíc bych měl šetřit, protože si zařizuju byt. A tak jsem se vydal na obchůzku Starého Města. Pod Prašnou bránou, kolem Swarovského na Staromák a dále Pařížskou. Tam jsem zkontroloval nové výlohy butiků s již podzimní kolekcí, obdivoval zlaté náramky u Diora (jak by asi vypadaly na mé chlupaté ručce? Naštěstí měli zavřeno, a tak jsem to nemohl zjistit :) a málem narazil do obří plachty u Tiffaniho.

Bylo vážně nádherně, zapadající slunce, kocábky na Vltavě a… všichni na mě naprosto nevybíravě hleděli! Že by to bylo kvůli tomu triku s tučňákem na skateboardu? Nebo za to snad mohly ty šílené křusky z Asosu, v nichž jsem celou dobu klopýtal? Když mě u Karlova mostu jakýsi pohledný cizinec jižanského typu naprosto nepokrytě sjížděl očima od hlavy až k patě, já udělal lascivní otočku a kupodivu se nepřerazil ani nikoho neporazil, usoudil jsem, že jsem prostě KUS a s bradou ještě výše než doposud pokračoval svůj single-long-trip po nábřeží.

Cítíte tu sladkovodní vůni? A slyšíte tu dost falešnou Imagine neznámého mladého umělce v hospodě pode mnou? To je letní Praha. Páchnoucí potem desetitisíců turistů i starousedlíků, přeplněná hnusnými obrazy wannabe umělců, a přesto naprosto neodolatelná. Nejezděte do Chorvatska, vykašlete se na chatku na Zelené Vodě, přijeďte za mnou do Prahy!

Chůze letní Prahou má totiž úžasné vedlejší účinky. Poté, co jsem docapkal (ty boty skutečně plácají jako nohy tučňáka na tající kře) až do smíchovského nákupního centra, abych zde zakoupil tři sezamové kaiserky, mě totiž tak bolely nohy, že tělo muselo tuto bolest tlumit vyplavováním endorfinů, takže jsem se doma až do půlnoci smál vlastním vtipům o malých hlavách mých potenciálních ctitelů a nekorektně žertoval s každým, kdo se mi namanul. A o tohle přicházíte, když se vyhýbáte naší stověžaté krásce!

PS: pokud do tramvaje připravující se k odjezdu, v níž spořádaně okupujete své místo, skočí nějaký kluk, který zabrzdí těsně před vaší náručí a poté se poťouchle culí, protože tuší, co si o něm v duchu říkáte, vězte, že jsem to já endorfiny sjetý Filda, který se umí radovat z každodenních maličkostí :D

PPS: tohle mně zní v hlavě, zatímco se culím :)

5 komentářů:

  1. Kluku, ty tvoje články mi chyběly! Mononukleózu jsem taky zažila, takže celkem chápu, že se ti sem asi nechtělo v tvém hojném spánkovém režimu přispívat. Skoro jsem tě už oplakala. Hold, vítej opět ve virtuální realitě "blogísků" a piš, piš a piš, ať mám co číst.

    OdpovědětVymazat
  2. tvoje clanky mam z pro me neznameho duvodu fakt rada! nekdy pujdeme prahou!

    OdpovědětVymazat
  3. vitaj späť! Teším sa na nové články

    OdpovědětVymazat