čtvrtek 22. září 2011

Zabij mě, Harry!

Pane bože. Pane… bože!!! Nechápu, proč jste si oblíbili blog takového jelita, jako jsem já… Vážně bych se nejraději propadnul; dokonce ani transformace do mořské panny ze mě nesmyla ten pocit totální neschopnosti. Ale pěkně popořádku…

Protože jsem se rozhodl studovat v Praze (toto rozhodnutí padlo, už když jsem byl v prenatálním stádiu), bylo nutné se do Prahy též přestěhovat, jelikož můj původní domov je od stověžaté krásky vzdálen úctyhodných 378 vlako-kilometrů (4,5 vlako-hodin). Ačkoli jsem chtěl původně okupovat malý pokojík v nějakém pronajatém bytě s ostatními studenty (smrtelník by řekl, že chtěl „na privát“, já ale mířím k nesmrtelnosti), vše dopadlo trochu jinak. Ne nadarmo se říká: člověk míní, Prozřetelnost mění (alespoň já to tedy tak říkám), a tak jsem skončil na koleji.


Přišel den D. Včerejší den. 20. září 2011, kdy taťka uviděl tu haldu věcí, co beru s sebou a na místě mě málem zabil, respektive poslal do léčebny pro duševně choré. No jo, tati, „normální lidé“ si vystačí pouze s krosnou na zádech a notebookem přes rameno, nicméně já jsem silně nenormální, takže potřebuju přemístit o poznání větší kvantum věcí!

Po prvotních obavách, že to všechno ani nenacpeme do celkem prostorného kufru taťkova auta, jsme vyrazili. S malým zpožděním. V 8:43. Cesta probíhala klidně, na D1 jsme příliš nestáli a nikdo se nás ani nepokusil zabít, takže nic, o čem bych mohl psát. Má kolej je v centru Prahy. V severní části Nového Města. Zaparkovat tam byl kumšt, avšak Štěstěna při mně stála i nyní a malý kousíček silnice zbyl i pro náš vůz.

Když jsem se po zdlouhavé peripetii v ubytovací kanceláři (kterou dočasně vede taková správňácká paní :-) vyšplhal do třetího patra, byl jsem překvapen. Pod dvoubuňkovým systémem se společnou kuchyňkou a sociálním zařízením jsem si na základě dřívější zkušenosti představoval panelákový byt o dvou cimrách s umakartovým jádrem. Jenomže já bydlím v Novém Městě, takže jsem zde pochopitelně žádný umakart nenašel. Místo toho jsem vstoupil do dlouhé příčné chodby, ze které vedly dveře do dvou komnat a na jejímž konci se krčila „kuchyňka“ (je možné nazývat kuchyňkou něco, kde není sporák???).

Nejvíc jsem se bál, že můj pokoj bude obdélníkového půdorysu, kvůli čemuž bych v něm nemohl cvičit. BUMMMMM! (To se odštípla část mého srdce z kamene.) Pokoj je čtvercový, je tu šatní skříň (skutečně debilně navržená, takže do ní nedám téměř nic), menší skříněčka (nyní plná mých triček), stolík se dvěma šuplíky, o které se tluču do kolen, noční stolek, postel a polička. Co je ale hlavní, to jsou původní zdvojená dvoukřídlá okna s výhledem do dvora a do bytů lidí odnaproti. Po tom jsem vždy toužil, mít výhled do dvorku, kde je málo světla, ale z každého centimetru krychlového vyzařuje zsa zsa zsu. V místnosti je proto poměrně málo světla, ale na to už jsem zvyklý. V mém předchozím pokoji bylo sice obří okno, ale bylo celé zastíněné vzrostlými javory, takže tam bylo taktéž šero.

Nyní, když jsem byl spokojeným majitelem klíčů, se probudil můj smysl pro detail a začal jsem pátrat po známkách přítomnosti obyvatele vedlejšího pokoje. Co když bude příliš cool a já si vedle něj budu připadat jako totální břídil? Co když to bude nějaký zamlklý introvert, kterého budu svou výmluvností převyšovat? A co když to bude někdo průměrný, s kým nebude ani stres, ale ani zábava? Jasná hlava XXII. V lednici bylo mléko. V plastové lahvi. A sýr. Kulatý, balený. V botníku byly boty. Conversky. To vše ukazovalo na někoho stylového, protože v mém světě pije mléko z petky (sklenice zde zatím nejsou) sympatický synek mírně potrhlé americké padesátnice, která se rozvedla a její děti se jí teď snaží dohodit nového partnera.

Celou dobu jsem věděl, že tu někdo je. Tedy ne přímo teď, ale rámcově v rozmezí několika posledních hodin. Důkazy byly neúprosné. Skutečně tu už někdo bydlí se mnou. Svému spolubydlu jsem začal říkat poeticky Duch. Ačkoli jsem ho neviděl, cítil jsem jeho přítomnost.

Víte, já jsem sebevědomý, jen když jsem pánem situace (když někdo přijde za mnou, když tento článek třikrát přepíšu, aniž byste o tom věděli,…). V ten okamžik jsem byl vším, jen ne pánem situace. Sedím si tu, užívám si zprovozněného internetu, koukám na fotky Yüyi a v tom slyším z předsíňky zarachocení klíče v zámku následované rázným vstupem do místnosti. Duch je tady! A není to duch, je to člověk z masa a kostí (bez kostí by totiž jen stěží nadělal takový hluk). Scheiße! Lidi, já jsem od přírody posera a introvert. Zabil bych pro tu schopnost rozrazit dveře, energicky potřást protějšku rukou, jedním dechem okomentovat svůj den, polichotit, domluvit společné posezení v kavárně za rohem a se zářícím úsměvem být zase vmžiku pryč. Já ale nejsem Zlatoslav. Já jsem upejpavý poseroutka, který 40 minut chodil po pokoji a vymýšlel tu nejlepší větu na úvod. Ahoj! tuctové. Čau! ne. Tak ty jsi ten Duch! troufalé a nejisté. Já jen co to posloucháš za hudbu. Bože! To snad nemyslíš vážně? A tak jsem se tu ve schíze klepal a byl na nejlepší cestě vlézt si pod peřinu a hrát mrtvého brouka. To jsem ale neudělal, protože ten nesmlouvavý hlas uvnitř mé hlavy mi rázně sdělil, že s takovým chováním mohu zapomenout na radostně prožitý život ve společnosti mnoha přátel, a tak jsem vyšel na chodbu a zaklepal na dveře sousedního pokoje, zpoza kterých bylo slyšet rádio hrající skvělé songy. Duch otevřel dveře. Quasimodo to nebyl. Ani průměrný český Pepa to nebyl. Byl to Hunter Parrish a já byl v koncích, totálně odzbrojený a napolo v mrákotách. Nepovím vám, co všechno jsem na něj stihl vychrlit. Vím jen, že to byly neskutečné slátaniny a já si pak dobrou čtvrt hodinu hrál ve sprše na mořskou pannu, abych se aspoň trochu vzpamatoval.

Tak to dopadá, když jste rozený introvert, posera, blázen a mořská panna. To pak s vámi vaše okolí zažije neskutečné věci :D No, Hunter pracuje, já píšu tyto řádky s nadějí, že si tu do rána spíchnu nějaký pytel na hlavu, a třetí spolubydlící je někde v neznámu. Aktuálně jsem celé dny o hladu, protože jídlo v Praze je drahé a já zatím nemám žádný part-time job, kterým bych mohl financovat veškeré zbytnosti (př.: zbytný je oběd, nezbytný je říjnový výtisk amerického Harper's Bazaaru s Nymph na obalu). Aspoň okusím, jaké to je žít skromně a obracet každou korunu (to mi jen prospěje!).

Přemýšlím, jak to ukončit. Ponaučení z toho totiž neplyne. A tak řeknu jen jedno slovo: Polaroid.


I'm such a NERD: víte, proč jsem sem přijel už teď, když mi škola začíná až třetího? Abych si mohl zpívat: Moved downtown when I was just nineteen / To start a new life on New York scene a cítit s těmito verši hluboké niterní sepětí. Takový jsem já.


† 1 vlevo můj vyklizený pokoj připravený k prodeji vpravo půlka mého majetku mířící do storage
† 2 vlevo majetek mířící do Prahy vpravo tentýž majetek již na místě
† 3 vlevo výhled z okna na protější dům a okna jeho obyvatel vpravo můj nový domov
† 4 Hunter Parrish / film It's Complicated (Nějak se to komplikuje, 2009) / zdroj: static.cinemagia.ro
† 5 mořská panna Yüyi, zdroj: YouTube.com

11 komentářů:

  1. Ahoj, fakt mě baví číst Tvůj blog. Kdybych uměla tak pěkně psát jako Ty, tak Ti napíšu, jak vypadal můj první den na koleji. :-) ale že neumím, tak Tě "jen" chválím.

    OdpovědětVymazat
  2. @Anonymní(22:06): napiš... prosííím! Právě o to mi jde - rozproudit tu diskusi, jak to prožívali ostatní! Nechci v tom úvodním "utrpení" být sám :(

    OdpovědětVymazat
  3. sakra dvoubuňka s kuchynkou a vlastním záchodem, ty šťastný bastarde! xD a na jaké koleji to bydlíš, smím-li se zeptat? v mých finančních možnostech byly jen ty paneláky na okraji se společnou umývárkou pro celý patro (o kterých jsem slyšela dost dost dost hnusných historek a já jsem lidská bytost a mám důstojnost), takže zatím budu muset denně hodinu vlakem dojíždět a po univerzitních nástěnkách a šeptandou schánět nějakou cenově přijatelnou pryčnu v pidi bytě obývaném šesti lidmi. protože kdoby chtěl po půlnoci uvíznout na hlaváku, protože mu odjel poslední spoj, že.

    OdpovědětVymazat
  4. já na se na kolej nedostala, ale můj první den na privátě byl hroznej! Byla jsem tam úplně sama, nikdo z fakulty tam nebydlel (nebyl to přímo studentský privát) a když můj táta odjel, seděla jsem na zemi v úplně prázdnym pokoji 5m x 5m s internetem v mobilu (protože mi tam samozřejmě net hned nefungoval) jsem byla na icq a brečela, protože škola mi měla začít až za tři dny, který se mi zdály jako věčnost.. Rok jsem tam přežila, ale pak jsem se přestěhovala na privát s dalšíma spolužačkama z fakulty a nemůžu si to vynachválit.. Takže na koleji se sice možná nevyspíš (aspoň u nás to tak funguje), ale poznáš hodně lidí a nebudeš se nudit:)hodně štěstí:)

    OdpovědětVymazat
  5. Jako kdybych viděla sebe před rokem. Až na to, že já se "stěhovala" pomocí autobusu, takže jsem to stěhovala takové dva měsíce (a nutně podotknout, že potom jsem se stěhovala zas jinam, tentokráte tramvají.. jsem šílená!). A jinak - úplně doufám, že tě jednou tady v Praze potkám! :)

    27.9.2010
    "Odjížděla jsem krátce před jedenáctou dopoledne do Hradce. To byla asi tak nejklidnější část celého dnešního dne. Cesta z Hradce do Prahy proběhla v režimu "nemáme místo, tak bude těch dvacet dalších stát" - mezi nimi i já, ale to je snad to nejmenší, co mi dneska nějak vadilo. Vystoupila jsem na Florenci, pěšky přerachotila - doslova, ten kufr má naprosto rachotivá kolečka, zajímalo by mě, kdo to udělal, když byl zatím použit jen jednou v létě - na Masaryčku. Odtamtud mi měla jet tramvaj 22, kterou jsem ale nenašla. Nevadí, 26 přece na Hostivař jede taky, že. Nastoupila jsem do 26 - ovšem přesně opačného směru. Po třech stanicích, kdy jsem si to uvědomila, jsem tedy vystoupila a přešla na správnou stranu. Dojela jsem na konečnou, dorachotila k recepci - měla jsem zpoždění, což mě mírně stresovalo, jak se ukázalo, úplně zbytečné - až ke dveřím se táhla fronta lidí, přičemž z těch 20 jich patnách mluvilo anglicky a dva španělsky. Ano, moje kolej je zároveň kolej studentů v zahraničí, ale to víme už dávno. Vystála jsem si frontu, popovídala si se slečnou češkou třeťačkou vedle mě, podepsala sto tisíc papírů a prošla celým "sídlištěm", abych se dostala ke své budově, číslo sedm. Moje budova má vchod v budově číslo osm, to je moc fajn. Moje budova má v sobě policejní stanici, to je taky moc cool. Šťastná, že tu mají výtah - do šestého patra bych to asi fakt nedala - jsem prošla celou budovou číslo osm, přičemž mi jeden mladý gentleman vzal kufr, což bylo.. no, gentlemanské *smích*. Pokoj má asi tak 3,5 metru na 3, s koupelnou mající 1,5 x 1,5. Koupelna je fajn - přijatelný sprchový kout, velké zrcadlo, ano, to jde. V pokoji dvě postele, dva noční stolky (při jejich výměně jsem si udělala super modřinu na dlani..), dva stoly, dvě židle, dvě police a dvě skříně. Bílé holé zdi, okna bez záclon i závěsů (ano, celkem mi to vadí, bezdůvodně, chci prostě záclony nebo aspoň závěsy). Jo a tloušťka zdí? O té si nechte zdát. Slyšela jsem i kašlání svých spolubydlících na patře - a oni zřejmě měli veselo z mého nadávání. No nic, vydala jsem se hledat kuchyň - prý by měla být na patře. Našla jsem deset pokojů, ale žádný s označením kuchyně. Zato jsem našla dvě lednice stojící na chodbě - velmi estetické krom všeho ostatního - nebyly ani zapojené. A nakonec, ano, našla jsem něco, co zřejmě měla být kuchyň - zbytky linky a jeden plynový vařič. Ano, mé nadšení neznalo mezí *ironic*. Rozhodla jsem se tedy podniknout cestu do centra - chtěla jsem si zařídit opencard (kterou mimochodem stejně nemám, ve středu si ji zařídím) a podívat se po nějakých nezbytnostech, včetně takové varné konvice. Nákup byl úspěšný, konvice a plastové lžičky. Ještě předtím ale začala hořet naše tramvaj a metro pro změnu zamrzlo. Vůbec jsem si nepřipadala jak chodící katastrofa *kroutí hlavou*. Naštěstí, cesta zpátky už proběhla poklidně. Vše jsem donesla na kolej do pokoje, kde ještě stále spolubydlící není a s notesem na rameni se vydala do recepce, kde je wifina - internet tu totiž funguje na síťaky, který jsem si samozřejmě nevzala. A tak si sedím v křesle, poslouchám spoustu cizích jazyků, usmívám se, že konečně mluvím s někým normálním a říkám si, že to vlastně není až tak špatný. Záclony budou, síťák bude, všechno bude. Já z toho ten pokoj prostě udělám."

    OdpovědětVymazat
  6. A jé, pardon za tak dlouhý komentář! *stydí se*

    OdpovědětVymazat
  7. Moj prvy den "na koleji" :)
    Po strastiplnej torture som sa konecne ubytovala. Ked som otvorila dvere, ja, dovtedy milovany a v perinke si zijuci jedinacik, som dostala od zivota facku v podobe zdevastovanej internatnej izby, ktora pripominala holobyt v dome opustenom prislusnikmi ruskej armady. Periny som si nestihla vyzdvihnut a tak som prvu noc spala komplet oblecena pod velkym uterakom. Zohrievali ma len moje trpke, horuce slzy :)))
    O tyzden prisli spolubyvajuce a bylo lip :)

    OdpovědětVymazat
  8. Velice vtipne. Obzvlast nazev se povedl.Dotaz: je obr.c.2A (vlevo) obracen zrcadlove, ci me sali zrak? č. 4 - dokonaly prurez..na VS studuji pouze stastni a uspesni lide, kteri se presouvaji z jedne kavarny do druhe. A pak levou zadni slozi nejnarocnejsi zkousky.Just to cool for school. Vtipna ironie.
    A jinak: porad lepsi stary dum v lokalite Praha 1-6, nez luxusni vila v lokalite Chodov. Minimalne to ma styl a patinu.M.

    OdpovědětVymazat
  9. @Denny: Petrská, ale je to tu fakt šíleně drahé. Proto jdou momentálně veškeré peníze do nájmu a téměř žádné na jídlo a zábavu :D

    @Suzanne: je úžasné vědět, že nejsem jediný, kdo tyto začátky prožívá tak nějak... až příliš silně :-) A za větu "Já z toho ten pokoj prostě udělám." bych se klidně bil. Včera jsme s klukama celou noc přemýšleli, jak to tu přestavit, aby se tu dalo žít na úrovni 21. století :)

    @lučiak: pravda že já měl aspoň ty peřiny, do kterých jsem se mohl zahrabat..:)

    @M.: Váš postřeh mě nepřestává fascinovat! Je to zrcadlově obrácené kvůli lepší kompozici, ale až teď jsem si všiml, jaká kvůli tomu vznikla deformace. A s názorem na staré domy souhlasím. Jednou bych chtěl okupovat nějakou ex-továrnu, popřípadě železniční budovu.

    OdpovědětVymazat
  10. @Filda: Věřím, že to vymyslíte naprosto úžasně. A těším se, až tu řekneš (ukážeš) světu (nám), jak :)

    OdpovědětVymazat
  11. já bych se taky bála vylézt :D takže by to dopadlo úplně stejně jako u tebe, nejsi sám :)

    OdpovědětVymazat