neděle 7. srpna 2011

Dárky

Lidská rasa si oblíbila velmi zajímavý rituál obdarovávání bližních. Tento zvyk je hodně starý a své kořeny má na úsvitu lidstva, kdy naši praprapředkové přinášeli dary svým bohům. Pokud si je chtěli naklonit o něco víc, povýšili dar na oběť, která měla často podobu obětování někoho z komunity. Tyto typy „darů“ nás dnes už naštěstí trápit nemusí. Nicméně zůstaly nám oslavy narozenin, svátků, Vánoc, nového roku, promoce a nevím čeho všeho, přičemž cit pro obdarování se z nás tak nějak postupně vytratil. O čem tedy bude tento článek je, myslím, víc než jasné. Pokusím se vytvořit návod na to, jak úspěšně obdarovávat.

Pokud se chcete při čtení hodit na stejnou vlnu, při které jsem toto dílo psal, pusťte si skvělý singl Katy Perry Last Friday Night (T.G.I.F.), na kterém teď ujíždím (-:

O problematice obdarovávání přemýšlím už dlouho a konkrétní inspirací pro tento článek pro mě byly jmeniny mé babičky Aničky (26. července). Co a proč jsem jí vybral? To si přečtěte uvnitř článku!


Máme dva typy dárků. Ty, které dáváme lidem, na kterých nám velmi záleží a chceme jim udělat radost, a potom ty, které dáváme z musu a povinnosti lidem, které rádi nemáme, popřípadě k nim nemáme hlubší vztah. Dárky druhého typu bych nejraději zrušil, protože jsou na nic. Obvykle je to láhev průměrně kvalitního vína, levný doutník, hnusná kytka,… prostě univerzální děsy, které na obdarovaného křičí: nic o tobě nevím a tento stav mi vyhovuje. Má takové obdarovávání vůbec nějakou cenu? Můj idealistický svět představ a myšlenek ovšem občas dostává na frak, a to pak nastávají případy, kdy se tomuto druhému typu prostě vyhnout nedá (ať už kvůli pravidlům slušného chování či obavě o povýšení). V takovém případě raději jen potřeste dotyčnému pravicí, řekněte mu pár slov o pevném zdraví a na párty stůl postavte tác s l'amuse-gueule, které jste doma připravili. Na nic si nebudete hrát, zachováte si tvář i pověst a váš dar (jednohubdy) aspoň k něčemu bude.

Takhle jsme se tedy vypořádali s druhou skupinou. Teď ale k té stěžejní, první, protože snad mezi námi není takový necita, kterému je fuk, jestli se jeho dárek obdarovanému blízkému člověku líbí. Jak ale odhalit, po čem srdce toho druhého touží? Mám pro vás zcela jednoduchou radu: udělejte si čas a naslouchejte. Tak to dělám já v případě babičky. Po celý rok si s ní během návštěv povídám a jelikož jsou to občas návštěvy během plného chodu domácnosti, často si babička posteskne, že jí chybí to či ono, že by ráda někdy viděla to a tamto, že by ji zajímalo, jak je to s tím… a tipy na dárky se na mě jen hrnou. Naslouchejte během celého roku, popřípadě si na danou osobu vyčleňte aspoň den či odpoledne a běžte se spolu projít po nákupním centru, ačkoli můj způsob naslouchání je daleko rafinovanější a řekl bych, že i upřímnější, jelikož nad vhodným dárkem přemýšlíte dlouhodobě a ne jen když vám teče do bot. Ve stavu největší nouze ještě povoluji zeptat se lidí z okolí obdarovaného, po čem dotyčný touží. Někdy nás totiž dělí velká dálka a osobní „oťukávání“ je tím znemožněno.

Co jsem tedy vybral pro babičku letos? Rozhodl jsem se pro květiny, protože je to „jen svátek“, ke kterému se prý dávají pouze menší dary. Už několikrát se zmínila, že doma nemá ráda živé květiny v květináčích, protože je s nimi moc práce a často si „jen tak umřou“. Takže orchideje nepřipadají v úvahu. Taktéž jsem nechtěl kupovat řezané kytky, protože brzo opadnou a babička má navíc zahradu, kde jí roste různé kvítí, kterým si průběžně plní vázy. A pak to přišlo; před vchodem do květinářství jsem spatřil růže v květináčích určené na výsadbu. Jelikož jsem věděl, že veškeré venkovní růže prarodiče před rokem zlikvidovali, protože už byly staré, volba byla jasná je na čase obnovit výsadbu! No a tak jsem koupil za dvě stovky dva květináče s červenou a růžovou růží, které vypadají naprosto úžasně (viz fotka :-)

A co babička? Byla ráda, že jsem si na ni vzpomněl (stejně jako každý jiný obdarovaný) a když jsem jí vysvětlil, že chci obnovit někdejší výsadbu, byla ještě víc ráda. Tak jsme růže z plastových kořenáčů SPOLEČNĚ (ano, i tohle je součást obdarování) přesadili do velkých keramických květináčů, které jí teď zdobí terasu a na podzim se přesunou do záhonů v předzahrádce. Babička dostala adekvátní dárek, ze kterého nebyla rozpačitá (starší lidé obvykle neradi přijímají hodnotnější dary se slovy, „že jsme si neměli dělat škodu“, to jistě znáte :-), já byl spokojen, že se obdarování povedlo, její letošní svátek teď bude na léta zvěčněn ve vysazených růžích a také nám zůstanou vzpomínky na společné sázení. Tomu říkám dokonalost. Jak vidíte, není to o penězích, ale o přístupu. Mnohdy tím největším, co můžete druhým dát, je ČAS. Dejte jim svůj čas, mluvte s nimi, věnujte se jim, přemýšlejte o nich. Pak se vám nestane, že abstinujícímu dědečkovi dáte láhev becherovky a alergickému kamarádovi křečka.

Takže teď už je vám, dámy a pánové, jasné, jak správně vybrat dar a nepřestřelit. Vůbec se nebojte kupovat praktické věci někomu udělá víc radosti nová teflonová pánev, díky které nebude muset denně drhnout tu starou, než 100 rudých růží a růžový plyšový slon. Pokud je obdarovávaný naopak romantik, darujte výlet, parfém, CDčko,… to už díky mému postupu lehce odhalíte, co dotyčné(mu) udělá radost. A i když si myslíte, že například vaše maminka je ta nejneobdarovatelnější osoba na světě, vězte, že vhodný dárek se dá vybrat skutečně pro každého, chce to jen trochu (či více) času a empatie. Je zbytečné kupovat krámy a lapače prachu, které nikdy nikomu k ničemu nebudou. Fakt, když už něco vybíráte, dělejte to svědomitě a ne den předem na benzince. Než takový dárek, to raději žádný.

A poslední poznámka. Dárek má samozřejmě být koupen (vyroben) k radosti obdarovaného, nikoli vás. Ale i tak by měl vždy odrážet váš názor a styl. Nekupujte, co se vám příčí a nelíbí, i když by s tím byl obdarovaný spokojen. V daru musí být kousek vás, aby vždy, když se někdo obdarovaného zeptá: „od koho to je“, obdarovaný hned věděl, že je to jen a jen od vás a nikoho jiného!


Na tomto místě bych se ještě krátce pošířil o kytkách a kyticích. Českou specialitou je obří rudá růže omotaná asparátem či kapradím za 80 Kč. Lidi, toto už není sranda, takový dárek se v rukou obdarovaného, který má vkus, může změnit v útočnou zbraň, až vás sviňským krokem požene od svého prahu. Daleko lepší než vázané kytice jsou pouze volně uložené květiny zabalené v papíru, které si obdarovaná(ý) dá do vázy nesvázané. Než platit čtyři stovky za nějakou odpornou kytici (bohužel většina vázaných kytic je skutečně odporná a ty hezké obvykle stojí kolem tisíce korun, což je za kytku na české poměry mnoho), kupte dvacet malých růžových růží do vazeb, dvacet růžových karafiátů (růžové karafiáty jsou nádherné! Zapomeňte na stigma z éry komunismu! Dokonce když mezi růžové přihodíte tři-čtyři rudé, dostanete skvělou kombinaci), dvacet barevných tulipánů (!!! LOVE !!!) či jiné hezké kvítí. Prosím, vyhýbejte se velkým rudým růžím, jsou tak neskutečně pasé, že to ani slovy popsat nejde. Taktéž nekupujte velké oranžové či žluté růže. Jsou odporné a evokují agresi (žlutá je barva žárlivosti). Pokud velké růže, tak jen růžové či bílé, taktéž různé odstíny krémové působí luxusně. (Ale i tak preferujte malé vazbové .-) Musíte si je ale objednat aspoň týden dopředu, páč v květinářstvích obvykle vedou jen ty hnusy, které jsem vám nedoporučil .-) A pokud máte vlastní zahrádku, kytka z ní je ta nejlepší volba. Nad mečíky a jinou květenou od babiček mi vždy jihne srdce. Zde pár ukázek, jak to má vypadat (un chic français):



Úvodní fotografie: moje vlastní

Ostatní fotografie: kampaň Jaro/Léto 2007 Anastacia by s.Oliver, fotograf: Patrick Demarchelier, modelka: sama návrhářka

6 komentářů:

  1. Parádní článek! Jsem taky příznivcem dárků, které pro obdarovaného něco znamenají, protože ty mám sama nejradši. :-)
    Při té příležitosti dodám, že zrovna já mám žluté/oranžové růže skoro nejradši (růžím obecně moc neholduju, nejradši mám floxy, které se do kytic stejně nehodí), zvlášť takové ty žluté s lososovým okrajem, protože tak krásně voní po mrkvi. :D To je příklad toho, že obecné stylové rady se vždycky musí přizpůsobit konkrétnímu vkusu příjemce...
    Ale naprosto souhlasím s tím, že vázané kytice jsou převážně hnusné a když už kytici, je lepší dát nějakou, kterou si příjemce může přizpůsobit obrazu svému. Díky za ten tip.

    OdpovědětVymazat
  2. Souhlasím s Hankou - Marmotou, mám taky ráda žluté růže. Ale to už sám v článku píšeš, že je třeba obdarovávanému naslouchat. A podle preferencí je pak možné kvůli někomu zaběhané konvence porušit :)
    Makinka

    OdpovědětVymazat
  3. Někde (už fakt nevím kde) jsem četl, že sudý počet květin se dává na hrobn zesnulým. Živým prý patří počet lichý - tedy jednadvacet. Ale asi to platí jen u nás, jinde na to kašlou. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Musím souhlasit s tím, že kdybych dostala sudý počet květin, tak mě to přinejmenším zaskočí. Sudý počet jedině na hrob.

    OdpovědětVymazat
  5. @Hanka: sto lidí, sto chutí :D Když píšu jakýkoli článek, nevyhnu se generalizaci, bohužel to jinak nejde. Pokud samozřejmě dárce ví, že obdarovaný MILUJE žluté růže, nemá proč váhat je koupit :-)

    @Anonymní: o sudém/lichém počtu slyším prvně! Osobně květiny nepřepočítávám, ale díky za postřeh, protože někoho by mohl ten sudý počet skutečně zaskočit/urazit...

    OdpovědětVymazat
  6. Zdravím a přidávám moudrost - páč o pohřbech a s tím spojených "radovánkách" - já vím vše :-(

    Sudý počet kytek se skutečně dává zesnulým - ALE pouze do počtu 10. Od tohoto čísla výše už je to promlčené a může se dávat jakýkoliv počet komu chcete.
    Tož tak ...

    OdpovědětVymazat