Savoir vivre

Není uměním stěžovat si a mít špatnou náladu. Uměním je potěšit se a udělat z šedého průměrného dne den výjimečný.

Můj dnešní den vypadal ještě v osm večer hrozně. Z postele jsem se nedobrovolně vyhrabal v devět hodin a od té chvíle jsem se už nezastavil. Víte, proč nerad vstávám? Protože nenávidím ranní zkrášlovací rituál v koupelně. A to mi už díky bohu, resp. Roaccutanu, trvá jen patnáct dvacet minut! Po snídani á la králík – starý chleba a salát, jsem vyrazil směr Obecní dům, abych u paní Řechtáčkové (miluju její jméno!), která vede personální oddělení, podepsal smlouvu na provádění po Blančině výstavě. Pak jsem se stavil za holkama do butiku potěšit je svou přítomností – zářily jak dvě sluníčka!

Zmatek / Zmetek

Bytí

Dospěl jsem. Opět. A určitě ne naposled. Když jsem přicházel do Prahy, říkal jsem si: „Fildo, zhluboka se nadechni toho smradu z podzemky a smogu v ulicích – tak voní podhoubí úspěchu!“ Představoval jsem si to zcela jinak. Plány, které původně byly jasné, se začaly jeden po druhém bortit a když ani varianta C nevyšla, vypadalo to velmi beznadějně. Pak ale zasáhla Prozřetelnost a já pochopil – nesmím plánovat. Musím reagovat na to, co je kolem, rychle se chopit každé příležitosti, nebýt líný otevřít pusu ve správný okamžik a nepohrdnout žádnou podanou rukou.

To však vedlo k jedné, pro mě zprvu nemilé, skutečnosti – aktuálně žiju ve stavu beztíže. Pod nohama téměř žádná půda, vysoko nad hlavou hvězdy – dost blízko na to, abych je viděl, ale stále příliš vysoko, abych si na ně sáhnul. A tak létám. Co bude zítra? Za měsíc? Za rok? Za deset? Nevím. A nechci to vědět. Rozhodl jsem se, že se budu snažit vytěžit co nejvíc z toho, co mě obklopuje, a rezignuju na vyšlapané cestičky generacemi přede mnou. Že je to risk a můžu dopadnout velice špatně? To je reálné riziko, které ale budu muset podstoupit.

Když nad tím vším tak uvažuju, letošní plánovaný konec světa by mi celkem bodnul. V diáři totiž nic po tomto datu nemám (tedy kromě pravidelného očkování proti encefalitidě – ale to bych oželel. Nemám strach a inklinuju k fatalismu, jelikož věřím v něco chytřejšího nad námi, co se jen směje našemu pozemskému lopocení.

Umění odejít

Znáte to – z párty nesmíte odejít příliš brzy, aby se vědělo, že jste tam byli, ale zároveň nesmíte být mezi posledními vytrvalci, kteří v lepším případě tančí na stole, v horším pod ním zvracejí. Chce to prostě vědět, kdy odejít. Jedině tak si totiž zachováte tvář.

Nečtu bulvár, a proto nemám potuchy, po kolika minutách se z noblesních večírků poroučí Ken a Barbie, tedy Dave a Viki Beckhamovi, ale i bez toho mohu směle prohlásit, že ani jeden z nich neví, kdy je na čase vyklidit bitevní pole a dát prostor novým, neokoukaným a kreativním jedincům, kteří, na rozdíl od nich, mají světu co nového nabídnout.

Pokračování článku na Worn.cz!

---

Když jsme článek s Honzou editovali, vymýšleli jsme různé alternativní nadpisy. Jelikož se blížila půlnoc, nikoho nejspíše nepřekvapí, že mé návrhy byly tak trochu „mimo realitu“. Podle mého by článek s nadpisem Beckhamova brambora pro H&M trhl rekord v počtu zobrazení. Podle Honzy to ale bylo až moc „sprostý“. Bohužel neprošel ani další můj návrh Bramboráky u Beckhamových – ach jo… :D

---

† na fotografii David Beckham / zdroj: worn.cz