Každý rok jsem na Dušičky jezdil společně s rodinou na hřbitov ve městě S. a obci Š., kde odpočívají mí předci. Krásná tradice. Je totiž jen málo tak magických míst jako hřbitov ozářený plameny stovek svíček. Magičnost celého obrazu můžu deklarovat na své prosté dětské duši. Jednou mě babička jako malé dítko vzala na dušičkovou mši, která se konala pod širým nebem vedle kostela. Ze svého místa ve třetí řadě jsem viděl, že na stolku, kde byly položeny všechny nezbytné liturgické propriety, jsou i rýsováčky. Já, malý kluk, který si ze mše vždy pamatoval pouze krvavé výjevy z obrazů křížové cesty umístěné po stranách hlavní lodi kostela, jsem tedy předpokládal, že ty připínáčky budou složit k nějakému obětnímu účelu. Jistě si dokážete představit mé zklamání, když mi babička řekla, že po rýsováčcích nikdo bos chodit nebude, nýbrž jím připevní ubrus, aby ho neodnesl vítr. Zklamaný jsem odešel domů. Když netekla krev, nemělo to ten pravý náboženský náboj.
I přes veškeré snahy babičky se ze mě katolík nestal, nicméně jsem si ani dnes, stovky kilometrů od domova, neodpustil návštěvu hřbitova. Výběr padl na Olšanské hřbitovy, protože jsem kolem nich nedávno jel v rámci mapování žižkovských sekáčů a zaujaly mě vrcholky hrobek čnící nad jeho obvodové zdi. Zapálil jsem pár svíček na cizích hrobech a hlavně přemýšlel nad pomíjivostí hmoty a věčné převaze přírody (vždycky obdivuju, jak lidmi postavené objekty příroda dříve či později roztrhá na kusy). Po hodině a půl procházení se a meditování jsem zapálil poslední svíčku, a to u hrobu s andělem (nahoře), u kterého jsem svou vycházku začal a nakonec i zcela neplánovaně skončil. Taky si podobného pořídím na svůj hrob – jsou děsiví a krásní zároveň, což bude, myslím, skvěle charakterizovat povahu člověka, jehož tělo bude jednou střežit.
