Jarní prázdniny na konci listopadu? Ano ‒ některé věci jsou natolik krásné a příjemné, že je stojí za to zopakovat i několikrát do roka bez ohledu na to, zda jejich název odpovídá okolním reáliím.
Pravdou však je, že tentokrát měla návštěva Olomouce i jistý přesah, a to konkrétně do oblasti, která momentálně nejvýrazněji okupuje mou mysl (tedy, hned po hladomoru a absenci štěstí ve světě). Tou oblastí je marketing a maloobchodní trh. Jelikož se poslední rok živím výhradně marketingem a PR, dělám SEO optimalizace webů a ve volných chvílích louskám týdeník Marketing, Sales & Media, zajímalo mě, jak vypadá nově otevřené nákupní galerie Šantovka. Projekt, který svými vysokými ambicemi jde proti současnému trendu odklonu od budování dalších míst, kde pod jednou střechou naleznete vše od posilovny až po prodejnu s mořskými potvorami, mě zaujal nejen svým rozsahem, ale též urbanistickým a společenským dopadem na městské centrum.
Tolik k úvodu do problematiky a nyní již k vtipným a bystrým poznámkám pražského chlapce, který se po čase opět objevil na Moravě.
V poslední den platnosti svého kupónu pražské hromadné dopravy chvátám na tramvajovou zastávku, odkud si to již moderním nízkopodlažním vozem For City linky 9 upaluji na Hlavní nádraží, kde už na mě čeká pendolino s pravidelným odjezdem v třináct hodin a dvacet devět minut, v němž jsem si rezervoval místo předchozího dne.
Zjištění ‒ v úterý o půl druhé je tichý oddíl pendolina tichý nikoli díky speciálnímu režimu, který zakazuje během jízdy telefonovat či vyluzovat jakékoli jiné hlasité a protivné zvuky, nýbrž proto, že ve voze sedím jen já a asi dalších 7 lidí, které přes vysoká komfortní sedadla ani nevím. Už rozumím Jančurovým výpočtům rentability provozu těchto vlaků.
Vlakový doprovod svým laserovým svazkem načítá QR kód mé jízdenky, nabízí mi noviny, z nichž samozřejmě volím ty Hospodářské, a přeje mi šťastnou cestu, ať už to znamená cokoli. Protože jsem do pozdních nočních hodin konverzoval se svou sestrou a následně do brzkých ranních hodin sdílel všechny novoty ze svého života s KDR, nestihl jsem si před odjezdem uvařit květák, jak jsem měl v plánu. Z toho důvodu jsem si přes palubní portál (miluju to sousloví!) objednal sladké menu (láska na druhou!) za 70 Kč, z něhož se vyklubal perfektně hermeticky uzavřený dílek marlenky a kafe. Hashtag #foodporn si toto menu nejspíše nezaslouží, ale co jsem já naivka čekal od palubní kuchyně, která stojí a padá s kondicí mrazáku.
Cesta rychle ubíhá a já při přejezdu mezi Čechami a Moravou, o kterém jsem již v minulosti básnil, viděl svůj letošní první sníh. Cesta na východ jakoby odrážela náladu celé východní Evropy ‒ ze slunné prozápadní Prahy jsem se postupně ocital na čím dál zamračenější Ukrajině zalité ruskými rubly a sněhovými vločkami.
15:41. Tiché brzdy zastavují vlakovou soupravu na odporném olomouckém nádraží, které se snad během následujících let promění v dopravní uzel parametrů jednadvacátého století. Jelikož spoj mé mámy a Boženky měl 15 minut zpoždění (které samozřejmě vzniklo mimo území ČR), odebral jsem se na své další kafe, tentokrát do nádražky těsně přiléhající k hlavní budově nádraží. Cestou z nástupiště jsem přitom málem vrazil do Foxe, který měl v Olomouci dostaveníčko se svými zelenými kamarády.
Kafe ušlo a ubrus Gambrinus byl pokryt drobky. Na jeho nevábný povrch jsem položil notebook a řešil ještě poslední pracovní e-maily, které přinesly spásu a obchodu s kabelkami. Po půl hodině nasávání typického hospodského pachu jsem nastoupil do auta a společně s mámou, Boženkou, tetou a jejím chotěm odjel k nim domů, který se na následující tři dny stal opět i mým domovem.
To be continued
† Za velkými okny ústřední městské knihovny v Praze klušou koně, poletuje sníh a já píšu tyto řádky zcela zdrcen šuškandou, že Mirka vzdá boj o předsednictví Strany, a faktem, že jsem opět nenaplnil něčí očekávání. Toto jen potvrzuje často nevyřčené, že psát musí jen lidé smutní či choří, protože ti šťastní a zdraví mají na práci jiné věci. A tak píšu. V knihovně plné podivných existencí různých vůní, respektive pachů.
V Olomouci jsem ještě nebyla, je načase ji navštívit! :-)
OdpovědětVymazat